Život bez Dvojplamene: Cesta k nalezení sebe sama

Odloučení od něj už se táhne přes 4 roky. Před více než čtyřmi lety jsem utekla z Belgie od něj zpět do Havířova, kde jsem se snažila žít. Ale už mi to nešlo. Můj život bez něj mě nebavil. Vše bylo zalité šedí, v ničem nebyla láska ani radost, žádné orgasmické zážitky, nic. Jen fádnost. Potkávala jsem nové lidi i nové muže. Ale nikdo nebyl on.

Tak moc jsem si přála obalamutit svou mysl a namluvit si, že někde musí být někdo jako on a nebo někdo lepší. Marně. Nikdo takový neexistoval a ani neexistuje. Moje druhá polovina je prostě jen jedna. Tohle si přiznat mi trvalo 4 roky, zpackaný vztah a tři stěhování. A nejen to.

Přišla jsem na to až po té, kdy jsem dokonce svedla všechny chlapy, kteří mi ho připomínali. A nebo ty, kteří se zdáli být lepší než on.

Jenže… Nikdo nebyl on a můj pocit prázdnoty byl vlastně ještě větší.

Pak jsem v Havířově potkala jeho téměř charakterovou kopii. Podobný člověk, jen bez vášně, bez přehrše energie a vtipu a s malou dávkou radosti ze života. Na druhou stranu byl ale chytřejší, rozumnější a zodpovědnější. Nebo tak alespoň působil. Řekla jsem si, že s ním chci trávit čas. Věřila jsem, že on mi to srdce zahojí.

A hlavně… Mé ego se radovalo. Konečně jsem si našla někoho na „úrovni“, koho si zasloužím.

Marně. Stejně to nebyl on. Začala jsem si připadat jako podvodník. A tento nový partner byl zamilovaný. Průser.

Při „hledání“ mé druhé poloviny v jiných mužích jsem nevědomě napáchala obrovské škody.

Zlomila jsem srdce velké spoustě chlapů. Nebyla jsem schopná podívat se pravdě do očí a přiznat si, že mi každou buňkou mého těla chybí někdo, kdo byl pod mou „andělskou úrovní“.

Do té doby jsem totiž rozdělovala všechno na TO JE DOBRÉ (SVĚTLO) a TO JE ŠPATNÉ (TEMNOTA). Všechno, co jsem vnímala jako to je špatné a nemorální a temné jsem odsuzovala a dívala jsem se na to skrze prsty.

A přesně proto jsem dostala svou druhou polovinu takovou, že jsem se z toho mohla posrat. Já – zářivá světelná bytost plná lásky, jsem se zamilovala do temného démona.

A to bylo moc dobře!

DVOJPLAMEN totiž pálí a ničí iluze, ve kterých žijeme. Nutí nás shodit svou masku a jít do absolutní čistoty a integrity duše, kde nic jako dobré nebo špatné není. Věci jen jsou a jak jsou, tak jsou v pořádku a mají všechny svůj posvátný důvod.

Vraťme se ale k příběhu, kdy jsem utekla od svého dvojplamene do náruče někoho zdánlivě lepšího. Můj nový partner byl šíleně zamilovaný a chtěl se mou mít rodinu. Já odmítala. Chtěla jsem si jen užívat a zapomenout tak na mou druhou polovinu ( nevěděla jsem, že je to nemožné). Zahojit si své srdce a přitom radostně poskakovat po světě tak, jak jsem byla zvyklá. Nakonec mě ale nový partner „dostal“ a já otěhotněla. Brala jsem to jako dar od Boha a rozhodla jsem se, že si miminko nechám.

Ale nějak jsem v hloubi své duše tušila, že náš vztah nedopadne a budu zase sama. Ale nechtěla jsem si to přiznat. Nevěřila jsem totiž své intuici. Přesto jsem se ale snažila svého nového partnera milovat a dokonce se mi to i dařilo. Jen tam byly momenty, kdy byl na mě opravdu odporný a velmi silně prosazoval na můj úkor své postoje, názory a pravdy. Díky tomu mi ubíral radosti ze života, pocit blaha a přestala jsem mu důvěřovat. Začala jsem trpět. Absolutně mi nerozuměl.

Došlo mi, že jediný muž, který mi kdy rozumněl beze slov, tak byl a je můj dvojplamen. Takže jsem začala vnitřně trpět ještě více. Chtěla jsem být dobrou partnerkou mému novému muži, který měl evidentně zájem o mne i mou první dceru a chtěl s námi být. Ale jeho neporozumění mé osobě (což chápu, jsem poměrně oříšek) bylo natolik velké, že jsem se přes to nedokázala přenést. A věčné vysvětlování mých názorů, postojů a pocitů bez pozitivního výsledku na našem vztahu mě jen vyčerpávalo. Bylo to jako házet hrách o stěnu. A já v sobě velmi silně cítila, že když tu situaci nevyřeším, tak neprožiju klidné těhotenství a nebude to dobré ani pro mě a ani pro miminko. Potřebovala jsem klid a harmonii.

Odešla jsem tedy od svého přítele do Prahy. On mi ale pomohl se přestěhovat a chtěl za námi jezdit a žít tam s námi. To celé mi moc pomohlo. On u mě tímto charakterově velmi vyrostl a začala jsem si ho vážit. Vážila jsem si ho za to, že respektuje potřeby mého blaha a dopřeje mi klid, radost a harmonii, po které má duše přahla. Zkrátka jsem potřebovala být sama, abych se uzdravila, v klidu prožila těhotenství a mohla naplno být novou Veronikou, která je použitelná do života a je schopná být dobrou mámou, podnikatelkou i partnerkou.

Porod dcery byl velké požehnání

Pomohlo mi až narození dcery Lumen, která velký šrám na srdci po mém dvojplameni zahojila. Na čas jsem na na něj dokonce zapomněla. V hlavě jsem měla jen to, že chci mít šťastnou a harmonickou rodinu. Ale to se nedařilo. Partner a tatínek malé Lumi byl stále více nepříjemný a nespokojený. Vadilo mu, že jsem spokojená v Praze bez něj. Vše, co jsem udělala bylo pro něj špatně. Špatně jsem vařila, špatně uklízela, bydlela jsem na špatném místě. Špatně jsem žila, špatně podnikala a dokonce jsem i moc zhubla, takže mě začal odmítat i sexuálně. Tolik ponížení v době, kdy jsem byla čerstvou maminkou jsem si vykoledovala, že ještě teď se mi z toho hlava točí.

A chtěla jsem za každou cenu rodinu udržet. Myslela jsem si, že mu nesvědčí život Praha vs. Havířov. Tak jsem se nakonec rozhodla, že pro záchranzu rodiny udělám vše a z Prahy jsem za tatínkem Lumi odešla zpět do Havířova.

Nepomohlo to. Naopak to bylo ještě horší a mě bylo čím dál tím více smutno a začala jsem chřadnout. Začala jsem mít temné myšlenky, hubla jsem, zdály se mi špatné sny. Začala jsem být protivná, bez radosti ze života. Každý den jsem plakala. Trpěla jsem. Začalo se mi stýskat po všem. Po mém životě v Praze, který mi hojil srdce a plnil mi mé sny i po mém dvojplameni.

Chyběl mi život, ve kterém jsem se cítila dobře. A to byl život bez mého „partnera“. Po tomto uvědomění se vše kolem mě se začalo hroutit. Neměla jsem energii, neměla jsem zakázky, malá Lumi začala být ukřičená a naštvaná, velká Lea byla bílá a zelená a nešťastná. Můj milovaný kocour Freddie byl vyděšený a bál se. Tatínek od Lumi ho totiž nenáviděl.

A pak mi to došlo vytvořili jsme s tatínkem od Lumi prostředí, ve kterém nikdo z nás neprosperoval a všem v něm bylo zle. Odporné toxické prostředí, ve kterém jsem začala být dokonce nemocná.

Tehdy mi došlo, že takhle nechci žít. Že nechci hrát divadlo a neustále se snažit o to, aby to fungovalo. Byla jsem vyčerpaná, vysílená a frustrovaná. Vztah s partnerem se stále horšil, neporozumění a zranění bylo stále větší a já se rozhodla, že to vzdám. Že nemůžu držet něco, co pohromadě být nemá. Že tohle není rodina. Protože rodina je milující a podporující prostředí. Tohle byl jen shluk lidí, kteří k sobě nepatří a došlo mi, že je třeba si to přiznat, jinak to může dopadnout mnohem hůř.

Přijala jsem celou situaci jako obrovskou lekci. Uvědomila jsem si, že věci nejdou dlouhodobě hrát. Vztahy, lidi, situace… Vše by mělo být autentické a v pravdě, aby nám bylo dobře. Protože i když se nám dějí nepříjemné situace a my stojíme ve své pravdě a autenticitě a neuhýbáme z toho, kdo jsme my, je nám dobře. I ve chvíli, kdy díky naší autenticitě a pravdě z našeho života lidi odcházejí.

Tak jsem se vrátila zpět do Prahy. Abych žila pravdu toho kdo jsem já. S břemenem toho, že jsem nedokázala udržet rodinu pohromadě. S břemenem toho, že jsem opět selhala a nedokázala mít funkční rodinu. Ale i přes tento pocit selhání mi bylo konečně dobře. Ulevilo se mi tak, jak už dlouho před tím ne.

A opět jsem zase začala žít SEBE. Ve vší pravdě. V pravdě k sobě, k mým dětem, mému expartnerovi, mému dvojplameni. Konečně jsem zase začala žít svou pravdu.

A co se stalo dál?

Začala jsem zase komunikovat se svou druhou polovinou a to mě hajplo do nebeských výšin. Jako kdybych mluvila s potlačenou částí sebe sama. A nakonec jsem přišla na to, že to tak opravdu je. Ve skutečnosti mi totiž nechybí ON. Jen to, že sama v sobě odmítám tu TEMNOTU. Temnotu, kterou tam mám a má ji tam každý. Tak jsem se na ni začala dívat zblízka, abych ji přijala. Stále se o to snažím a dívám se do ní. Snažím se ji poznat a snažím se ji přijmout.

Už nechci být jen ta hodná holčička a sluníčko, které všem rozzáří oči, duši i svět a nikomu neublíží. To nejsem já. To je jen část mě.

Přisla jsem třeba na to, že umím být i já pořádná svině. Přišla jsem na to, že se strašně moc ráda někdy opiju tak, že je to ostuda. Přišla jsem na to, že když opravdu chci, tak umím ničit. A že i tohleto všechno jsem já.  A určitě se tam ještě něco skrývá.

A to je dobře. Protože když chci žít naplno, tak musím být opravdu plná… Opravdová a autentická i za cenu toho, že budu občas „temná“.

Protože i to jsem já.

A každý z nás….

Pac a pusu…

Jinak pokud jsi také na dvojplamenné cestě a tvůj dvojplamen ti takto šíleně moc chybí, že máš až obsesivní myšlenky a nevíš jak je zahnat a nechceš třeba dopadnout tak jak já, že skončíš ve špatněm vztahu a nebo v posteli s bůhví kým, případně v jiných extrémech, o kterých si myslíš, že ti pomohou zapomenout, klidně se ke mě objednej na konzultaci a pokecáme o tom. Ale nečekej, že na tebe budu hodná a budu ti mazat med kolem pusy.