Věřím tomu, že děti se rodí tam, kde je to potřeba, a že jejich duše si své rodiče vybírají. Jak se říká „rodiče si nevybereš“, tak je to přesně naopak.. „Rodiče sis vybral, tak se s nimi srovnej.“

A takhle si obě mé dcery vybraly za matku zrovna mě. Ani jednu jsem neplánovala a dokonce jsem nikdy ani netoužila matkou být. Jenže vyšší moc to chtěla pro nás jinak. Ona prostě vždycky ví, co opravdu potřebujeme, daleko lépe než my.

A dnes? Jsem svým dcerám neskutečně moc vděčná, že se obě narodily zrovna mě a je mi velkou ctí, že jsem jejich společníkem na cestě životem. Být matkou těchto dvou bytostí vnímám jako jeden z mých důležitých úkolů tady na Zemi.

No a teď hurá na téma porod.

Jak nahlížím na porod – je třeba z něj mít strach?

Je dobré si uvědomit, že články na internetu o porodech a různé hrůzozprávy typu co všechno se může u porodu pokazit budoucí matku zbytečně jen vystresují a nakonec si nějakou blbou situaci ještě i přivolá tím, že se bude bát, co špatného se může stát. (Podobně jako u maturity si zákonitě vytáhnete tu otázku, kterou neumíte, protože si pořád opakujete co nechcete. Vesmír totiž nepozná co chcete nebo nechcete. Pošle vám prostě a jednoduše jen to, na co myslíte.)

Porod stejně proběhne každé matce unikátně a je důležité, aby matka věřila tomu procesu, který kolem jejího porodu vyvstane. Matka má věřit, že vše hraje pro ni a pro její dítě. Je velmi důležité v této víře nepolevit a zároveň být k celému procesu pokorný. Také je dobré naslouchat své intuici a nechat se jí vést. Vědět, že vše co se stane (ať už se to jeví dobře či špatně) hraje pro ni a nejvyšší dobro její i jejího dítěte.

Díky tomu, že jsem toto přijala, tak jsem z porodu strach neměla. Jen se občas ozval bubák někde z podvědomí, který mě strašil, že ji nebudu moci porodit (jako první dceru) a budou mi muset nějak pomoci. Vždycky jsem tuhle vzpomínku zahnala a představovala jsem si, jak mě doktoři chválí, že to jde výborně a rychle, a že už je venku!

A hlavně.. Porod je jedna z nejpřirozenějších a nejnormálnějších věcí, která se děje od počátku lidstva. Takže jsem věřila tomu, že to zvládnu na výbornou, když budu naslouchat své intuici. Jediné téma, které jsem načítala před porodem byl bonding a jestli si můžeme po porodu odnést placentu (ne, nesnědli jsme ji – chceme ji zakopat u našeho stromu).

Kde jsem rodila?

V Praze jsem byla poměrně nová a ještě jsem nebyla zasažena tím, co se říká o místních porodnicích a nemocnicích. Jedinou nemocnici s porodnicí, kterou jsem tady znala a měla jsem s ní osobní zkušenost, byla fakultní nemocnice v Motole (natáčela jsem v ní část jednoho dílu pořadu Za dveřmi). Představa, že rodím právě tam mi byla příjemná, a tak jsem neváhala a k porodu se tam zaregistrovala. A protože jsem věřila tomu, že tam jsou nejlepší odborníci a celé porodní oddělení je skvělé a budu mít skvělou porodní asistentku a toho nejlepšího porodníka (pro mě), tak to tak prostě opravdu bylo. Dokonce i na pokoji jsem měla skvělou maminku s úžasným miminkem a oba byli na stejné vlně jako já a moje Lumen. Miminka celý den jen spinkaly a my jsme jen kojily a povídaly si.

Prostě krása – jak jsem si to přála, tak to bylo. A vlastně ještě lepší, protože… Jsem konečně uviděla v tátovi malé Lumen opravdového hrdinu.

Jak se z táty Lumen stal u porodu hrdina

Poměrně dlouho jsem si nebyla jistá rozhodnutím, jestli chci Michala u porodu nebo ne. Náš vztah totiž není úplně tradiční a ani spolu nejsme nějak významně dlouhou dobu. On si to ale přál a jeho chuť a odhodlání být otcem mě naprosto fascinovala. Veškeré mé ambice pro to být rodičem s největší pravděpodobností nejspíše připadají jemu. Já jsem v tomto ohledu velmi pokorná, protože být společníkem a průvodcem nově zrozené duše po celý její pozemský život je za mě velká zodpovědnost a čest.

Michal měl a má celkem jasno v tom, že chce být opravdový otec. Prý ale chtěl začít být tátou až ve chvíli, kdy mě viděl. Do hlavy mu skočila zpráva „to je matka mých dětí“ (nebo tak mi to alespoň říká :D). Já vědomě už matkou být nechtěla. Bránila jsem se tomu. I to byl důvod, proč jsem ho od sebe tak dlouho odháněla. Nechtěla jsem, ať se mnou ztrácí čas. Už jsem si jen chtěla poletovat po Zemi za ruku s Leou, cestovat, koukat na nebe a povídat si s co největším množstvím jiných bytostí, protože prostě miluju životní příběhy lidí.

No ale vyšší moc nám to vymyslela jinak. A mě opět donutila jít za hranici mé komfortní zóny. Myslím si, že i jeho.

ZAMYŠLENÍ: Říkám si, že 70% všeho, co se děje kolem nás si ovlivňujeme sami a zbylých 30% jsou zásahy shůry, které v naší moci nejsou. Těch 30% obsahují nečekané situace, zkoušky, ztráty, příchody… A i když to na první pohled nejde znát, vždy to přichází ve správný čas a nese to pro nás zkušenost, která obohatí naši duši i život.

A díky tomu, že jsem u Michala viděla to odhodlání a chuť být otcem, tak jsem ho u porodu chtěla. Jediné co jsem si vnitřně řešila bylo to, že mě uvidí opravdu co nejvíce „obnaženou“, a to jak duchovně, tak fyzicky, protože porod je prostě obrovská transformace ženy. A právě z toho jsem měla strach. Strach být znovu tak moc duchovně i fyzicky „obnažená“ a odevzdaná před mužem. Nevím jestli to Michal vnímal a nebo ne, ale po celou dobu byl klidný a vyrovnaný a neuvěřitelně moc mi při porodu pomáhal. Tento přístup mi dodával sílu, klid a vyrovnanost.
Kontrakce, které mi šly do beder mi promasírovával, u jiných jen stál a já se na něj věšela… Taky mě sprchoval horkou vodou, dával mi napít a držel mě pořád za ruku. Já si dokonce u tohohle porodu dovolila se naplno vyjádřit, a tak jsem i křičela a řvala (doporučuju pokud to tak žena cítí, je to osvobozující) a i v tom mě podpořil. Dokonce jsem občas zařvala „kůrva“ a pak jsem řekla „já se omlouvám“ :-D. A i tehdy mi řekl, ať se neomlouvám, ať si křičím, co chci.

VTÍPEK: Když jsem křičela, tak mu na Apple Watch hodinkách najížděla hláška „Nadměrný hluk“ :D.

No a tak nějak jsme spolu překonali v nemocnici pět hodin první doby porodní. Poslední hodinu už jsem u kontrakcí vyčerpáním usínala (byla to naše druhá probdělá noc) a on mě stejně pořád držel za ruku a prostě tam se mnou byl. No a pak jsem už cítila, že malá už je na cestě ven. A byla na tři kontrakce (za 6 minut) venku.

Hned poté mě zalila neskutečná vlna štěstí a vděku za to, že jsme tohle spolu všichni prožili. Že ji máme. Když jsem uviděla miminko, tak ze mě opadl strach a obavy a všechno, co ve mě neplánované těhotenství vyvolalo. Když jsem viděla Michala, jak je šťastný, tak jsem si říkala jak moc jsem ráda, že se z něj stal táta.

Jako kdyby vše kolem nás z ničeho nic začalo dávat smysl.

Vděk, bezpečí, radost, úleva, radost a nekonečný záliv lásky.

Michal se pro mě stal v tu chvíli hrdinou, protože mě 100% podržel v jedné z nejzásadnějších chvílí v životě.

No a tak nám začalo nové dobrodružství s malou Lumen.

Děkuji za přečtení, věřím, že článek předal každému čtenáři to co měl.

Opatrujte se!

S láskou Veronika