Stále říkám, že my lidé jsme velmi legrační bytosti. Často se snažíme mít věci pod kontrolou, hledat jistoty a plánovat si svůj život. Pokud jste četli můj článek Jak se doopravdy plní přání, tak už víte, že velkou spoustu věcí si do života umíme přitáhnout svými myšlenkami, správnými afirmacemi a činy. Mimo tento zákon přitažlivosti na nás ale působí i osud. Osud zasáhne vždy, když je to třeba pro náš duchovní a osobností růst. Může nám do života poslat člověka, který nám náš život třeba pouhou jednou větou změní. Také nám může odebrat nějakou jistotu, o které jsme si naivně mysleli, že jistotou je (zdraví, partner, práce, atp.). Proto je dobré naučit se nelpět na věcech, které v životě máme a všechno brát tak, že zítra už to tady být nemusí.

Pamatujme si hlavně, že: Opravdu všechno, co pokládáme za jistotu, je jistotou pouze v naší iluzi o vnímání světa.

Covidová doba to jen potvrdila. Všichni jsme tak byli zvyklí na to, že je pro nás vše dostupné, že jsme si toho přestali vážit. Přestali jsme za to být vděční. A tak nám to bylo odňato a velká spousta lidí se začala zlobit. Zlobili se, protože jim někdo bral něco, co vnímali jako jejich jistotu, jejich právo. Je přece jisté, že si můžu zajít na kávu a do obchodu… Proč bych měl/a být za něco takového vděčný/á? No a přišel lock down. Následně ve chvíly, kdy se otevřely výdejní okénka, lidé stáli ve frontě. Najednou byli vděční za frontu i pivo do kelímku. Přitom před COVIDEM by mnozí nad takovým typem pohoštění ohrnuli nos. A to je přesně to, co jsme si měli v době covidu uvědomit. Nic není jisté ani samozřejmé. A plánovat si něco? V tak nejisté době? Přitom žádná doba není jistá. Kdykoliv se můžou karty obrátit takovým způsobem, že nás to posadí na prdel a my se budeme jen dívat, jak se náš vysněný domeček z karet rozpadá silou větru, kterou nemůžeme ovlivnit.

Má bývalá tchýně vždycky říkávála..

„Člověk si plánuje a pán Bůh se směje, až se za břicho popadá.“

Když mi to v mém věku 21 let říkala (ve chvíli, kdy jsme si s mým bývalým mužem plánovali přestavbu domu a těšili se na společnou budoucnost s dcerou, která se připravovala na svůj příchod v mém bříšku), tak jsem jí to zazlívala. Tehdy jsem byla 100% přesvědčená o tom, že naše plány vyjdou. O půl roku později jsem bydlela s obrovským těhotenským břichem v nájemním bytě v Havířově, ve kterém jsem měla akorát sedačku, televizor a matrace na zemi.

Ano… Bůh se tehdy nejspíše počůral smíchy.

A právě tyto chvíle, kdy jsme v podstatě „na dně“ a ztrácíme iluze o tom, jak svět funguje, jsou pro nás velmi hodnotné. Tyto chvíle jsou pro nás vytvořeny proto, abychom v sobě rozsvítili světlo, i když se zdá být všude kolem tma. Umění začít umět žít poté, co se naše „plány“ zhroutily. Umění začít žít ve chvílích, kdy život není podle našich představ. Umění začít žít ve chvíli, kdy jsme o někoho přišli. Umění začít žít ve chvíli, kdy to vypadá, že se na nás zlobí celý svět.

Když se věci daří, smát se umí každý. Umět se ale smát a mít v sobě víru (zažehnout v sobě světlo) ve chvíli, kdy se nám všechno hroutí. To je teprve umění.

Tma neexistuje. Je to stav nepřítomnosti světla. Můžeme zkoumat světlo, ale tmu ne. Světlo se dá rozložit, zkoumat paprsek za paprskem, ale tma se změřit nedá.

– Albert Einstein

Jak v sobě rozsvítit světlo, když je všude kolem tma?

To je otázka, kterou si pokládá snad každý, kdo se utápí v nějaké (a teď mi promiňte) sračce. Nejdůležitější je přiznat si, že jsem ve „sračce“ a situaci vyhodnotit po racionální i emoční stránce. Největší peklo na sebe většinou uvrhnou lidé, kteří jsou věčně pozitivně naladění a jsou na tento stav zvyklí (ano, patřím mezi ně). Práve tito lidé si většinou nechtějí a ani neumí přiznat, že se ocitli v negativní situaci, protože na ni nejsou zvyklí a odmítají ji přijmout. Proto je pozitivní smyšlení úžasné ve chvíli, kdy jsme ve „tmě“, která je pro nás nesnesitelná a potřebujeme se dostat do „světla“. Díky touze po tom, aby nám bylo lépe a víře v možnost lepšího života, jsme pak schopni začít se sebou něco dělat. Pozitivní myšlení je skvělý pomocník při odbourávání strachů a při cestě za svými sny. Není dobré jej ovšem brát jako nutnost každodenního bytí. Protože negativní myšlenky jsou také naší součástí a je dobré jim věnovat pozornost, umět je vyslyšet, přijímat je a pracovat s nimi.

Doporučený postup:

1. Nejdůležitější je uvědomit si, kde jsme TEĎ a přestat tento stav popírat. Celou situaci si napsat na papír a nahlas si to po sobě přečíst (pomůže to v uvědomění si).
2. Ve chvíli, kdy si uvědomím, kde právě teď doopravdy jsem a jaká je moje situace, tak se snažit tu situaci přijmout (toto může trvat, není to ze dne na den).
3. Udělat si seznam vděčností, abychom si uvědomili, že i když naše mysl ukazuje na to špatné, máme ve svém životě stále i mnoho dobrého, s čím můžeme pracovat a z čeho se můžeme radovat. Jak se dělá seznam vděčností najdeš v ukázkovém videu mého online kurzu Vděčnost jako cesta ke štěstí .
4. Napsat si na papír co vlastně od života chci a jak chci, aby mi bylo. Uvědomit si, jaký chci, aby můj život byl.
5. Rozepsat si jednotlivé kroky ke svému vysněnému životu.
6. Zvednout se a jít si pro svůj vysněný život.
7. Nebýt naivní a vědět, že život není růžový a na cestě za svým snem se budu s „tmou“ potýkat.

Jak si ulevit v bodu 1. a 2.?

Pokud je naše mysl hlučná a neustále nám promítá situaci, ze které je nám špatně, je dobré snažit se co nejvíce zaměřovat svou pozornost jinam. Neustálé směřování myšlenek na to, co nás trápí nám ten problém stejně nevyřeší. Problém se většinou vyřeší až ve chvíli, kdy z něj pozornost odbouráme a začneme se věnovat jiným věcěm. V tu chvíli se řešení našeho problému dostaví jako zázrakem. Buď se problém vyřeší nějak sám a nebo přijdeme na to, co máme dělat. Vždy pamatujme, že všechno, na co tlačíme od sebe jen odtlačujeme. Když tlačíme na vyřešení nějakého problému, tak ve skutečnosti jeho ření od sebe jen odtlačujeme. Nic by nemělo vznikat v tlaku. Ale odpustit si ten tlak ve chvíli, kdy nás něco trápí je opravdu těžké. Proto je dobré se zaměřit ve svém životě i na něco jiného, co nás baví a naplňuje, abychom nezabředávali v tom trápení a pozornost zaměřili jiným směrem.

TIP: Také pomáhá být tu i pro jiné lidi. Někdy nejvíce hojí naše rány právě to, že pomáháme s hojením ran druhých lidí. Pamatujme na to.

Nezapomínejme, že ty nejhezčí kytky rostou z pořádného hnoje a s lidmi je to úplně stejně.

Držím Ti palce ve Tvé cestě, posílám objetí a spoustu lásky.

Pac a pusu

Veronika

Přečtěte si také: