Láska… Vášeň… Milování… Souznění… Harmonie.
Spojíme se na všech úrovních.
A pak?
Pak lezou na povrch naše vlastní stíny … Nejen partnerovy, ale hlavně ty naše – odhalené skrze něj . Jsou to věci, které nás na něm rozčilují, bolí nás, nebo nás zraňují.
A pravda je taková (pro mnohé asi bolestivá): Není to jeho. Je to naše.
Nás štve on a my zase jeho.
Jak je to možné?
Protože příroda je mocná čarodějka … a chce, abychom se uzdravili . Hluboko uvnitř. Uzdravili si zranění z minulosti.
A kdo jiný nám může ukázat naše rány než ten, koho milujeme nejvíc?
Kdysi jsem to tak neviděla. Myslela jsem si, že ten druhý je ten špatný.
Kopala jsem kolem sebe.
Dnes už vím, že:
- Pokud nám druhý slovně ubližuje poukazováním na naše „chyby“, je to proto, že my sami s nimi nejsme v klidu nebo o sobě pochybujeme (viz mé předchozí články o myšlenkových parazitech).
- Pokud nám druhý lže, je to proto, že my lžeme sami sobě. (Každý si někdy lže. Klíčové je to odhalit.)
- Pokud je druhý na závislosti na něčem, i my máme nějakou nějakou. (Může to být na emocích, jídle, pocitu uznání, čemukoliv.)
- Pokud je druhý despotický, jsme na sebe pravděpodobně sami velmi přísní.
A to je jen začátek. Dalo by se toho napsat nekonečně mnoho.
Jednodušší cesta je vždy obviňovat toho druhého.
Ale skutečná výzva k růstu spočívá v tom , že si uvědomujeme své vlastní téma a začneme ho měnit. Když se změníme my, druhý na to automaticky zareaguje.
A co když utečeme?
Pak se nám to vrátí. V bledě modrým – u nového partnera.
Pokud si to ovšem mezitím sami nezahojíme.
Jenže samotným se nám rány hojí těžko , protože o nich často ani nevíme. Nevidíme je, nevíme, co přesně si máme uzdravit. Proto je tak jednoduché být sám.
A právě proto nám příroda posílá vztahy.
Abychom mohli růst.
A nejlepší je to ruku v ruce s někým, kdo si je toho vědom a chce v lásce růst společně s námi.
S láskou,
Veronika Soleil
