Když je žák připraven, učitel se dostaví.

Velmi dlouho (asi od té doby, co praktikuji jógu)  jsem toužila najít svého duchovního průvodce. Vyslala jsem přání a zanedlouho jsem úplně cítila, že ke mě můj duchovní průvodce přichází.

A tak jsem ho pořád vyhlížela. Hledala jsem nějakého staršího pána s pleší a medailonkem na krku. Rozumějte… Někoho jako ze seriálu Kung-fu, jestli si pamatujete.

Dodnes nezapomenu na to, jak jsem seděla se svým Michalem na kávě a vyhlížela jsem toho svého průvodce. Vyhlížela jsem ho, protože jsem cítila, že musí být někde kousek.

A vůbec mě nenapadlo, že sedí přede mnou (ano – Michal). A druhý velký průvodce se připravuje na příchod za námi. Ano, naše dcera Lumen (tehdy ještě dušička).

Jak jsem přišla na to, že jsou mí duchovní průvodci?

Že je Lumi můj duchovní průvodce mi došlo jednou, když jsem se sprchovala a ona se ještě pekla v bříšku. Prostě a jednoduše mi přišla ta informace na mysl. (Tady tomu říkám vnuknutí. Jsou to myšlenky, které by moje mysl nevymyslela a většinou se jim úplně divím a říkám AHA!!!)

A pak mi to došlo.

Další uvědomění.

My všichni navzájem si jsme duchovními průvodci. Někteří se jen tak podporujeme a někteří si dáváme lekce. Někdy celkem kruté lekce (ty jsou pro nás nejcennější).

A takoví ti nejbližší, ke kterým cítíme největší citové pouto… To jsou většinou ti největší učitelé. 

Právě cit a láska k nim nás nejvíce nutí si “překopat” život a nebo se na něj začít dívat jinak.

Takže – važme si našich duchovních průvodců. Ať už nás provádí po “voňavé louce plné rozkvetlých květin” a nebo “kanálem plných sraček.”

Všichni se nám do života připletli kvůli nám a našemu růstu a uvědomění. Jen se musíme jejich učení otevřít a uvědomit si ho.

Pac a pusu