Mít sny o pracovním naplnění, lásce a finanční stabilitě je nádherná věc. Neznám euforičtější pocit než ten, kdy kráčíme po cestě za svými sny a necháváme se unášet srdcem a intuicí.
Ale právě na této cestě, která by měla být posvátná, nás může velmi rychle chytit démon mamon. Tento démon nás nenápadně naučí zvyknout si na vyšší životní standard, na společenské postavení, úspěch, moc a peníze. Naučí nás, že můžeme mít, co chceme, protože si to můžeme koupit. Postupně se přizpůsobíme tomuto standardu, který byl kdysi naším snem, a začneme na něm lpět. Držíme se ho zuby nehty, protože jsme si zvykli, že to, co bylo kdysi naším snem, je nyní realitou. A kdo by se chtěl vzdát svého snu? Kdo by nechal odejít „ideálního“ partnera s lehkostí v srdci? Kdo by nechal padnout úspěšnou firmu, která mu zajišťuje postavení a zdánlivou finanční jistotu?
Kdo by se vzdal toho, po čem celý život snil?
Přemíra strachu ze ztráty toho, co jsme „vybudovali“ nás může zavést do říše rozumu a zavřít naše srdce. Srdce, které zjistilo, že se ocitlo v pasti vlastního snu. Snu o ideálním životě, ideální práci, ideálním vztahu, ideálním partnerovi.
A co když nakonec naše srdce zjistí, že mu je mnohem lépe v malém bytě s matrací na zemi vedle člověka, který sice není dokonalý, ale vlastně je?
Co když nakonec srdce zjistí, že miluje zdánlivě nemilovatelné, a že jsme v honbě za svými sny zapomněli na to, ho opravdu poslouchat?
Co když až tehdy, když se vzdáme všeho, na čem jsme tak pevně lpěli, objevíme to, co nám otevře srdce i oči a my konečně začneme skutečně vidět?
Co když začneme doopravdy vidět, až ve chvíli, kdy se začneme dívat jen srdcem? Co když všechno krásné přijde až poté, co se vzdáme svých snů? Až když přestaneme lpět na sobě a na své identitě, až když přestaneme lpět na tom, co odpovídá našim snům a našim zdánlivým pravdám a necháme srdce, ať rozhodne za nás a ukáže nám správnou cestu?
A jak vlastně po té správné cestě jít, když srdce jen tiše šeptá a myšlenky jsou tak hlučné?
Mně vždycky pomůže láska a strach. Obojí je cestou. Strach je cestou poznání, protože když jím projdeme, zesílíme a naučíme se to, co potřebujeme, abychom se cítili dobře a mohli jít cestou srdce. A láska? Ta je neviditelnou navigací, která nás vede k sobě samým, hlouběji a hloběji do míst v nás, kde jsou ukryty ty největší poklady naší bytosti.
Láska se nebojí, neútočí, láska přeje, věří, důvěřuje, podporuje a nelpí… Protože ví, že ona sama je jediná pravda na světě a zároveň s pokorou respektuje i cesty jiné.
