Nevím jak Ty, ale já jsem se ve svém životě snažila dělat „správná“ rozhodnutí úplně pořád. Pokaždé, když jsem se snažila vyřešit jakoukoliv situaci v životě a nevěděla jsem, jak to mám udělat, tak jsem se ptala sama sebe:

Co mám dělat?

Jak se mám rozhodnout?

Kudy mám jít?

Jak dokázat to, co chci?

Jak neudělat „chybu“?

Atp.

No a vždycky následovalo rozhodnutí, které bylo učiněné buď srdcem a nebo hlavou.

No a jak to dopadlo?

Když jsem se rozhodovala srdcem, tak to vždycky byla neskutečná jízda plná ponaučení, emocí a nezapomenutelných zážitků. Je pravda, že při rozhodování srdcem jsem si často nabila „hubu“ (podle typického vidění světa jsem udělala chybu).  Časem jsem ale přišla na to, že to nabití huby (zdánlivá chyba) byl vždycky ten největší dárek. Protože každé nabití huby mne posunulo po vzpamatování se z toho daleko výš, než jsem byla před tím. A to jak po duchovní, tak i pracovní a třeba i materiální stránce.

Když jsem se rozhodovala rozumem, tak to většinou dopadlo nic moc, i když jsem neudělala chybu.  Protože i když to rozumově dopadlo dobře, tak jsem z toho často ani neměla radost. Emoce tam nebyly a nezapomenutelný zážitek to taky nebyl. Prostě se to jen udělo a šmitec. Čistě rozumová rozhodnutí mne tedy nikdy neučila nějak extra šťastnou. Ale moje ego si mohlo tleskat, že to třeba bylo „správně“, protože jsem neudělala zdánlivou chybu.

Já se ale ptám… Co když je správně to, co nás učí a otevírá naši mysl, i když to někdy kur*a bolí? Co když je právě ta správná cesta ta, která nás dovede někdy i do pořádného průseru?

Když se ptám na tuhle otázku sama sebe, tak moje srdíčko tleská a říká: Jooooo…. Cesta srdce je ta, která mne sice proliská, ale také posune, naučí a udělá ze mne lepšího člověka. Protože jsem připravena vyslyšet její poselství. 

Jak jsem to měla kdysi?

Kdysi jsem se strašně bála vydat se cestou svého srdce. Bála jsem se právě zdánlivých chyb. Bála jsem se, že to bude bolet. Že budu nešťastná, že budu brečet. Také jsem se bála, že jako svobodná matka skončím na sociálce a v domově pro matky s dětmi. To všechno mi namlouval rozum (a máma)….

Rozum mi říkal, stejně jako můj táta: „Jdi pracovat do Lídlu a buď ráda, že máš na nájem a jídlo. Máš jistotu.“

Srdce mi říkalo: „Jdi a mluv pořád o tom co miluješ a co tě baví. Ukaž to lidem. Dělej to, co tě napadne. Jdi a pomáhej firmám s autentickým marketingem tak, jak jsi vždycky chtěla. Udělej revoluci v reklamě a nauč firmy říkat pravdu. Nauč lidi, že pravda je dostane tam, kam mají jít a kde mají být.“

Děkuji dodnes Bohu, že jsem poslouchala své srdce! A ten rozum se k němu nakonec přidal. Rozum by totiž podle mne měl srdce jen doplňovat. Rozum by měl pomoci srdci v naplnění toho, po čem naše duše volá. A né, že rozum diktuje, co je rozumné a duše pomalu umírá a brečí, protože není naplněná.

Ale co dělat, když cesta srdce znamená možnou bolest?

Nebát se toho a jít si klidně i pro tu bolest. Protože ta bolest je tady pro nás stejně správně, jako to štěstí. A je důležitá. Velmi důležitá.

Být naštvaný, smutný nebo být na dně je naprosto pořádku

Nebaví mne, jak je v téhle době „cool“ být pořád šťastný. Co to sakra je za trend? Je úplně normální cítit se na hovno a prožívat bolest. Patří to k nám stejně tak, jako ta radost. Jen je dobré vědět, že ta bolest je hlavně dárek pro nás a nese hluboké uvědomění a moudrost pro naši duši a náš růst. Když tohle budeme vědět, bolesti se přestaneme bát a naopak jí budeme umět pozvat do našeho života a vzít si z ní to dobré, co nám přináší.

Takže nejde o to, být pořád happy, ale umět ve sračkách poznat to dobré, co nám to přináší a umět se z nich vyhrabat (vyrůst). Protože jak ráda říkám.

Ty nejsilnější kytky rostou z pořádného hnoje.

A co ty? Umíš vyslyšet poselství svých strachů bolestí?

Pac a pusu

Veronika