Děti jsou nejmoudřejší a nejkouzelnější stvoření, která tady na světě máme. Jejich čistá duše obsahuje nejhlubší a nejmoudřejší vědění nejen o pravdě a lásce, ale i o nás samotných. Věřím, že se nám rodí proto, abychom se my učili od nich a ony zase od nás. Jsem přesvědčena o tom, že si máme vzájemně pomáhat v růstu. Být opravdově spolu v přítomnosti a plné pozornosti. Věřit si a kráčet životem ruku v ruce, dokud cítíme společné pouto.

Děti vzešly na svět z nás. Je tedy logické, že to, co si v sobě nosí, jsou i části nás samotných. A pokud nás na nich něco vytáčí, je to prostě o nás, né o nich. Když rozpoznáme, co se nám ta „krizová“ situace s dítětem snaží říci a vyřešíme to u sebe, tak to pak to dítě přestane dělat a nebo nás to přestane vytáčet.

Fakt! Přísahám na svůj holý pupek.

Například, když je vaše dítě moc pomalé a vás to vytáčí, může to znamenat třeba to, že vy sami jste moc pomalí a nechcete být. Nebo naopak jste moc rychlí, a to dítě vám ukazuje, že máte zpomalit. Každý z nás to má jinak, a proto je dobré se nad každou „krizovou“ situací pozastavit a zamyslet se nad tím, proč se nám děje.

Nevím, jak co nejlépe poradit v mapování celé situace, ale třeba může pomoci má osobní zkušenost.

Jak jsem zjistila, že mi Lea ukazuje mé slabosti

Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy mí Lea ukázala mou největší slabost – netrpělivost. Prostě když jsem si něco umanula (často nesmyslně), musela jsem to hned mít. Prostě hned teď a rychle.

Já, Lea a náš pejsek Bonnie jsme spolu byly na krátké dovolené na naší chatě uprostřed lesa. Je to jedno z nejkouzelnějších míst, kde si pro vodu chodíme do studánky a svítíme svíčkama, protože elektřina tam není (ano, je to ráj na zemi). Když jsem tam jako dítě jezdila s rodiči, tak jsme chodili na výlet do nedaleké obce (cca 4km) na výlet. Tento zvyk jsem měla zažitý, tak jsem tam chtěla Leu vzít taky. Prostě jsem si to umanula a vyrazily jsme. Po 15 min. chůze, kdy mě Lea tahala za ruku dozadu a Bonnie za druhou ruku dopředu jsem myslela, že zešílím a nezvládnu to. Že mě ty dvě roztrhnou napůl. Chtělo se mi plakat a pocítila jsem upřímné zoufalství a bezmoc. V tom začala Lea plakat, že už dál nepůjde a začala mě tahat za ruku zpět. Bonnie měla evidentně úplně opačný názor a vytrhla se mi z vodítka a prostě – sprostě utekla.

Přepadl mě vztek. Jako první mě s horkou hlavou napadlo dát Lei na zadek (což je šílené, protože jsem absolutní odpůrce fyzických trestů a nikdy jsem na ni nevztáhla ruku). Celou situaci jsem totiž dala za vinu jí. Komu jinému taky, že? Protože ona nechce chodit, ještě mě brzdí a nakonec kvůli ní ještě utekla Bonnie.

Najednou mě naštěstí osvítilo, já to psycho ve své hlavě vypnula a udělala jsem si krátký, rychlý rozhovor sama se sebou.

„To bych opravdu klesla tak nízko, že bych byla schopna tříletému nevinnému dítěti dát na zadek jen proto, že já sama jsem si umanula výlet a celá tahle ta situace absolutně není podle mých představ? To je přeci moje věc, že jsem si do hlavy zasadila nutnost návštěvy nějakého města, která není vůbec důležitá.“ – sebeuvědomění

„Co je pro mě důležitější? Návštěva nějakého města nebo vztah s mojí dcerou?“ – klíčová otázka

„No jistě, že vztah s mou dcerou. Kdybych jí dala na zadek, úplně bych se u ní snížila.“ – uvědomění si možných následků

Následně mi došlo, že ona tam prostě nechce jít. Nejspíš má k tomu nějaké své důvody a já bych se jí třeba mohla zeptat jaké přesně ty důvody jsou. Podívala jsem se na prázdné vodítko v ruce a na Leonku, které ještě tekly slzy. „Tak co budeme dělat?“ Ptám se. Ona se zničehonic usmála a byla šťastná, že jsem se vzpamatovala z transu zoufalství. Sedla si do trávy, podívala se na kytičku a říká: „Tak si třeba můžeme dívat na kytičky a počkáme na Bonnie, až se za námi zase vrátí.“

Začala jsem se smát, sedla jsem si k ní, objala jsem ji a dala jsem jí pusu na čelo. Pak jsem jí poděkovala za to, že ji mám a dívaly jsme se dál v klidu na kytičky. Za 15 min. se vrátila Bonnie a šly jsme všechny zpět na chatu.

Ve chvíli, kdy jsme do chaty vešly se spustil šílený slejvák.

Došlo mi, jak jsem malá a nevědomá. Uvědomila jsem si, že život ví všechno lépe než já. Kdybych je nutila jít, všechny bychom se trápily a navíc ještě pořádně zmokly. Prostě mi došlo, že všechno hraje pro mé dobro, i když se to tak na první pohled nemusí zdát. Došlo mi, že někdy stačí zastavit se a uvědomit si, co se doopravdy kolem nás děje. Duchovně se nad tu situaci vynést a podívat se na ni „z výšky“.

Prvně mi došlo, že se ani nedivím, že se Lea rozbrečela a Bonnie utekla. Kdo by chtěl být vedle ženské, která je vnitřně úplně zoufalá? Lea se určitě rozbrečela, protože mé zoufalství pocítila a Bonnie radši rovnou vzala před takovou tragédkou nohy na ramena. Taky že se vrátila hned, když jsem vychladla. Následně přišla ještě otázka: „Proč je ta Lea pořád tak pomalá?“ A hned jsem uvědomila, že prostě pořád všude spěchám. Všechno chci hned, všude chci být hned, všechno chci hned vyřešit. Neumím nechat věci jen tak, ať se dějí. Vzdát se kontroly. „

Toto byly významné aha momenty mého života. Od té doby spěchám už podstatně méně a nejradši ze všeho se s ní zastavuju a díváme se na kytičky, ptáčky, mráčky, měsíc, sluníčko… Lea na oplátku chodí rychleji a já jsem zase zpomalila. To abychom šly prostě spolu.

Ta situace tehdy mě naučila, že je v každé vyhrocené chvíli dobré zastavit se, nespěchat a nelpět na svých představách. Že někdy jen stačí udělat nádech a výdech, podívat se na celou záležitost z nadhledu a být trpělivý. Protože když něco nevyjde v jednu chvíli tak, jak jsme si představovali, může to znamenat právě to, že to s námi myslí vesmír ještě lépe.

Třeba že místo zmoknutí v lese s urvanýma rukama si můžeme dát čaj u kamen a v suchu.

P.S. Do toho města jsme nakonec jely další den autem a bylo to super.

Opatrujte se!

Pac a pusu